Jiřina Stavinohová

Bohatý syn mého bratra
díval se na mně z patra
oharek cigarety odhodil téměř k mé hlavě
a sám se šel koupat ve své slávě.
Já ač jsem jeho strýcem
rád prohlížím popelnice.

Sestra mého synovce
na Klínovci bojuje s kůrovcem
kde vdovec po mé manželce
z kontoše vytahuje lahve a koberce.

„Teta byla sketa!“ štěkl po mně on hlasem jako zvon
„a ty nicka jseš. 
Brzy zapláčeš s tím svým pravdoláskařstvím!“
dodal, načež z úst se mu linul dým.

Že to není šprým jsem zvěděl
za několik neděl
kdy předvolán jsem seděl
před soudem.

Dívka, co chrání smrčinu
bránila mě proti osočení
že dopustil jsem se přečinu.
Navíc mi do cely přinesla ošacení.

Nevím, kde se stala kolize
já nikomu neučinil zle
jen jsem po večerech třídil odpadky
a z nějakých rádoby pokladů trochy
vytvářel jsem kubistické sochy.

Syn bratra mého
asi dopustil se činu zlého
že nařkl mě z krádeže.
Já na něho však nezlobil se.

Když přísedící úkoly své dokončili
cítil jsem, že nenávist sílí
a vane ke mně z lavice synovce
co seděl bledý v bleděmodré košili.

O krátké přestávce přistoupil jsem k tomu muži se slovy:
„Vzpomeň si na těch mnoho krásných chvil. 
Proč se náš vztah pokazil?
Jak jsme kdysi po kalužích pouštěli lodě
a remízovali v šachách ve vzácné shodě..“

„Mlč, ty blázne komický, měli by tě zavřít do klícky. 
Ty tvoje řeči o míru a lásce
rozpalují mě do ruda.
Jsi rodiny ostuda!“ přerušil mě mladý muž.

Právník však ukončil ostrou rozmluvu naši
a já si uvědomil že jsem namočen v kaši
kterou osolily dost
lidský nezájem a zlost.

Nedal jsem se ale zviklat
a neustoupil ze svého tvrzení
že nestojím za synovcova auta zmizením.

I když mír našel jsem v sobě
druhého člověka nezměním
on ale mění mě tím
že ještě víc věřím v moudré učení
že jen láska jako jezero bezedné
či slunce co svítí v poledne
že jen ta smysl má.

Možná padl jsem na kolena a modlil se
možná ale něco zvláštního stalo se.
Já uviděl světlo jak září odevšad
bylo jako louka, možná krásný sad
já viděl všechny, i ty co nechtěli mě znát
a nebylo nikde nic špatného mezi námi.
Každý byl kamarád.

Pak uchopila mě 
vynořivše se z toho světla kdesi
ruka mé neteře, co chrání lesy.

Kráčeli jsme tím světlem dál.
Za několik chvil
ač hodně daleko jsme byli 
a vítr svěží vál
zaslechli jsme, že bratra syn se rozplakal.
My ale nebyli z toho veselí
Na okamžik jsme poseděli v tom stříbrném jeteli.
Pak vrátili se za ním.
On usmál se na mě jen.
V očích mu zářila naděje.