Jiřina Stavinohová

Budu až do rána malovat Tvou tvář
vidím ji jasně před očima v představách mých
jak polední slunce je
co na hladině moře
setká se s větru živlem.
Jemu zadá se.
Je podivné to dění, že ač nejsem ryba
přesto při hladině hladí mě tato záře.
Teprv as racka zpěv z hrdla mého
bez uzardění překřičí tu symfonii pěny.
"Toť mluví duše milující ženy
která muže honosí zlata titulem?"
Ach, nesuď, nechtěj odpověď znát,
nezkoumej na šatech řečí mých nezačištěný lem.
Ač jako zlato troufám si Tě zvát
přec Tebe před tuto rudu stavím.
Zdraví Tvé a život Tvůj je mi cennější
všech pokladů světa pravých.
Ryzost Tvého srdce nikomu soudcem není
žehná všem a laskavé je.
Toto je mi vzorem lidskosti, 
co se jako šperk nedme schována za vitrínou
ba není mojí vidinou
jen pravdou která křičí jako voda.
Snad ke mně, Světlo příboje,
přistoupíš znova v okamžiku
kdy dřímot je poslední věcí, co činit chci.
Budu totiž až do rána malovat Tvou tvář
vidím ji jasně před očima v představách mých.
Jako polední slunce jsi.
Bdít s Tebou v nočním tichu -
já vyspím se do krásy.