Adelheida a podkoní
„Drahá slečno Adelheido, vždy když hřebelcuji vašeho Bleska, myslím na Vás. Má totiž oči jako Vy. S úctou Váš Benjamin C. A.“ četla jsem na lístku, který mi přinesl kurýr.
...
Odložila jsem papír na stolek.
Měla jsem v hlavě zmatek, který vířil v kruzích jako já před chvílí v kole s lordem Byschem.
...
Zazněl ke mně smích společnosti ve vedlejším pokoji. Zejména zemitý smích lorda duněl přes dveře jako zvon na kostele ve městě.
…
Rozhlédla jsem se.
Do pokoje pronikalo odpolední slunce. Tančilo na dřevěné podlaze a žluté tapety na několika místech přímo svítily.
...
Sáhla jsem si na krk. Náhrdelník od lorda mě studil stejně jako brokátové šaty, které se kolem mě rozprostíraly jako rozvité lístky nějaké něžné květiny a které šustily při tanci jako když padá sníh.
...
Stiskla jsem rty a zkrabatila čelo.
Nemůžu.
Nesmím.
...
Vstala jsem a trhla zásuvkou stolu až se mi zakomíhala kadeř u tváře.
Dala jsem dopis k dalším čtyřem, pečlivě ten svazek ovinula stuhou a schovala zpět.
Jak jsem zavřela zásuvku, vylétla z ní slabá vůně sušené levandule, kterou jsem tam uschovávala.
...
„Drahoušku, copak tu děláš? Pojď za námi,“ pronesl čtyřicátník s přísným lesklým knírem, který stanul ve dveřích.
Jeho postava byla vysoká stejně jako stojací hodiny vlevo u dveří, jejichž zlaté kyvadlo jakoby netrpělivě odměřovalo dobu, než odpovím.
Konečně jsem kávla, usmála se a mé oči zobrazovaly pokoru a úctu k tomuto muži, který si mě, obyčejnou dceru felčara, zvolil za budoucí ženu.
...
Uchopil mě za paži a přesně když jsme opouštěli žlutý salon, hodiny u dveří, téměř se dá říct že spokojeně, odbily 16:30.
…
Bylo ráno a rozespalé slunce, jak už to v září bývá, ze své postele nijak zvlášť nespěchalo.
Protože jsem drožkou přijela hodně pozdě, služebné mi plášť a boty nestihly uschovat do šatníku.
Plášť nyní ležel na židli a obuv u dveří.
Matka by služebné za takové troufalé pochybení počastovala alespoň jednou ostrou větou. Já se ale takovými maličkostmi nezabývala.
Oblékla jsem se do denné toalety, pláť si přehodila přes ramena a vyšla z pokoje.
..
Má matka si potrpí na dobré vystupování na veřejnosti. Proto už po mém příchodu do salónu, kde se chystala snídaně, zaměstnala dvě služebné, aby daly do pořádku můj zjev.
Měla totiž v plánu zamířit do města na tržiště.
…
Drožka dojela z prašné venkovské cesty až na kamennou městskou, kde divoce drkotala.
Kolem krámu hokynáře, kde se obvykle zastavujeme, jsme jen projeli.
…
…
Zatímco jsem čekala ve voze na matku, objevil se nenadále přímo u mě znám postava.
Benjamin.
Jeho zelené oči se upíraly do mých a on spustil:
„Vážená slečno Adelheido, odcházím.
...
„Napořád?“ vyslovila jsem plna náhlého smutku.
„Ano, napořád,“ řekl a jestli slova můžou hladit jako samet, tato se mi drala do kůže jako trny růžového keře.
Odvrátila jsem pohled a měla jsem pocit, že jsem kus kamene na cestě, po kterém jezdí drožky.
„Já jsem to věděla. Věděla jsem, že odjedete,“ promluvila jsem s pohledem tam, kde zrovna stál jakýsi starý muž, takže to vypadalo, že mluvím k němu, nikoliv k mladému podkonímu.
„Jak jste to mohla vědět?“ znervózněl Benjamin a stiskl si kloukouk k hrudi.
„Věděla jsem to. Já prostě některé věci vím dříve, než se stanou,“snažila jsem se říci nepříliš tajemně, ale přesto to tak vyznělo.
Podívala jsem se na něj.
Benjamin asi zrovna přišel od lazebníka. Byl hladce oholen, voněl a levou ruku, kde mu na palci špatně rostl nehet, měl obvázanou.
...
Myslela jsem na tu ruku, vlastně na obě jeho ruce a na to, jak mi před pár dny ukazoval, jak správně držet otěže, a přitom se naše ruce náhodou setkaly a na pár okamžiků v sevření setrvaly.
Myslela jsem na to, jak mi řekl, že jsem k němu velmi laskavá, když jsem mu donesla rendlík mléka, když v jeden deštivý den prochladl.
Myslela jsem také bohužel na to, že podle zvěsti hedvábníka, kterého služebná potkává u hokynáře, se Benjamin už jedné dívce zaslíbil.
Bylo mi tedy zřejmé, proč hedvábníkovi říkáme Červ. Proleze svými pomluvami jako červ to dobré dřevo.
Doufala jsem ale v skrytu duše, že zmínka o děvčeti je jen pomluva.
...
„Jen žertuji,“ usmál se Benjamin a tak mě vytrhl ze zadumání.
„Jak to myslíte?“ narovnala jsem se, sedíc na sedátku v drožce, vystlaném polštáři.
„Nikam neodcházím. Zůstávám u Vás,“ pravil.
…
Uvnitř mě to vřelo, jako když služebná v kotli v černé kuchyni připravuje polévku.
Bojovala ve mně čestnost na jedné straně a na druhé cit k tomu muži, který u nás sice jen krátkou dobu pečoval o koně, ale už nyní byl mému srdci blíže, než ten … studený strohý lord.
...
Dívala jsem se na rýšek na mých šatech a snad jsem si myslela, že při pohledu na ten jednoduchý vzor se i mé myšlenky zjednoduší.
Opak byl ale pravdou.
…
Zvedla jsem hlavu.
Benjamin byl pryč.
Vyhlédla jsem ven.
Mimo mezuláníka, táhnoucího káru na trh, a dvou utíkajících slepic jsem nikoho neviděla.
