Mozart v Brně
Zvuk cemballa se zvonivě rozezníval prostorami městské taverny. Ačkoliv obecenstvo na polstrovaných lavicích sedělo nehnutě a poslouchalo sonátu pro čtyři ruce velmi pozorně, ticho studeného šálu občas pročíslo zašumění bohatých šatů některé z dam.
...
Psal se prosinec roku 1767 a dnešního večera vysoce postavení měšťané včetně zemského hejtmana přihlíželi půvabnému vystoupení dvou dětí Leopolda Mozarta, dvorního skladatele salzburského arcibiskupa.
…
„Stavba zámečku bude již brzy hotova. Je mi velkým potěšením, drahý příteli, že Vás již zřejmě již brzo budu moci na tom krásném místě přivítat. Můj otec by byl pyšný, “ řekl štíhlý muž v zeleném brokátovém kabátci k muži sedícímu vedle něj. Byl to František Oldřich Kinský.
...
Považovala jsem za velmi nezdvořilé vést takové hovory, když hudebníci hráli. „Jak dlouho je nutné jet vozem z Vašeho panství, příteli, než se ocitneme na tomto příjemném místě? Doufejme, že cesta nebude moc únavná,“ odvětil Kinskému statný muž v červeném kabátě.
Jako výraz nevole jsem zakašlala.
Oba muži se na ke otočili a mírně pokynuli hlavami. Hned nato ztichli a upnuly své pohledy na děti za cemballem.
...
Jako neprovdaná dívka jsem byla na koncertu doprovázena mou mamá a služebnou.
Hudba byla krásná, poznášela mě kamsi, snad do andělských výšin.
V překrásném sále se zlatými sochami a vysokým stropem zdobeným šedými závěsy, bylo ale vskutku chladno.
Sáhla jsem do pompadůrky u pasu a chtěla si obléci rukavičky.
Nahmatala jsem ale jen jednu z nich.
...
Nepříjemná věc. Dovezl mi je otec nedávno z Vídně.
Chmury mě ale brzy přešly, protože jsem se dovtípila, že do do tohoto krásného sídla římského císaře zamíříme povozem již zjara.
…
Usmála jsem se a zadívala se do davu lidí napravo.
Seděl tam muž.
Neměl na hlavě klobouk jako ostatní, a tak mě zaujaly jeho vlasy. Měl je delší než je nyní zvykem, skoro bych řekla, že vypadal trochu divoce. Přesto působil velmi kultivovaně a vzdělaně.
Seděl nedaleko a já tak mohla jasně vidět jeho oči. Byly tmavě hnědé, jako koňak, který má v salonu můj otec.
Byly nádherné a vřelé.
…
Náhle cosi zaburácelo.
Ke hře dvou dětí Leopodla Mozarta se přidal orchestr. Nečekaně hlasité zadunění violoncel, viol a kontrabasů mě vytrhlo ze snění.
...
Upřela jsem pohled tedy opět na podium.
Mladé děvče s vysoko vyčesanými blond vlasy téměř zakrýval svého mladšího bratra, Wolfganga. Oba soustředěně hráli a já obdivně poslouchala.
Velmi nadané děti!
…
Podívala jsem se opět na toho mladého muže.
Mohlo mu být tak jako mně, dvacet, možná dvacet pět let.
Seděl vzpřímeně a jeho tmavě olivově zbarvenou tvář pevně obepínal bělostný límeček košile, v sousedství se zlatě vyšívaným límcem.
Mladík sledoval hudebníky a usmíval se.
Dívala jsem se na něj a před očima se mi objevovaly zvláštní obrazy...
…
Hrály housle a mnou začal cloumat neklid.
A nešlo o ztrátu rukavičky.
