Jiřina Stavinohová

Vždy jsem kolem této restaurace s rustikální tváří prošla s jakýmsi ostychem smíšeným s posvátnou hrůzou. Domnívala jsem se totiž, že podnik patří mezi ty, co jsou určeny pro horní společenskou vrstvu, čítající zejména cizince.

Byla jsem ale zvědavá. Díky horkému letnímu počasí vkusné a jednoduché posezení na zahrádce zurčelo hosty. Mezi nimi se s anglickou rezervovaností pohybovala obsluha. K ní mohu více říci, že se vyznačovala chováním na různých místech pomyslné stupnice bontonu, s výjimkou stupínku vlezlé servilnosti, což bylo skvělé a velmi osvěžující. Mnoho restaurací, které mají našlápnuto k tomu být hodně kvalitní, totiž bohužel často sklouzávají k neuvěřitelně otravné úslužnosti. Zde to tak rozhodně není.

Vcházím do interiéru, který mě vítá majestátní vzdušností v podobě anglické auly. Nábytek a vybavení se zde tváří, jako by tam stálo už sto let, což je znamení dobře odvedené práce bytového architekta. Usmívám se. Přicházím k volnému stolku, usedám do pohodlného křesla... Popíjím dobré pivo a něco mi nesedí. V prostoru „stylové“ restaurace se poněkud nestylově rozléhá diskotéková hudba.

Mrzí mě to. Marně se, v duchu postavy, po níž podnik nese jméno, snažím najít stopy souladu mezi těmi moderními hity a interiérem, který se naprosto přirozeně tváří jako zadumaný intelektuál s dýmkou.

Čas příjemně plyne, a já přivírám oko před některými prvky vybavení, které mi připomínají mix postkomunistického bufetu se zaprášeným motorestem. Dopíjím druhou sklenici.

Přemýšlím. ´Proč se mi tady líbí? Je to tím dobrým jídlem, skvělou vínotékou či pivem? Nebo jednoduše geniem loci, který sice ještě nedozrál, zato už lahodně voní..?´