Jiřina Stavinohová

V sobotu jsem se vracela z výpravy. Měla jsem v jedné ruce kbelík a v něm obrovskej kus plechu (ani se neptejte nač), a v druhé ruce tašku plnou ulit (taktéž se neptejte nač.)
Vstoupila jsem do "urban hub", mého oblíbeného místa, abych opět podlehla ovocné chuti tamní kávy. Hlavně jsem ale potřebovala nabrat síly, abych došla domů.
Sobota byla sychravá, mírně deštivá a já tak měla vcelku radost, že jsem se nenalíčila. Zmokla jsem a byla zkrátka jako vrabčák. Díky pobytu na vzduchu jsem měla tváře červené jako nabarvené tvářenkou, což mi svědčilo. (to jsem si všimla, když jsem se náhodou podívala do zrcátka.)
Bystří čtenáři jistě již pochopili, že poblíž byl někdo zajímavý. Já jinak totiž do zrcátka nekoukám.
Ano. Seděl vedle mě, tedy, já seděla vedle něho. Když mi podal dózičku s hnědým cukrem, zavadil o kábl ke svému notebooku, načež zrudl, a mě tím byl hned velmi blízký.
Nějak zvlášť jsem ho nesledovala, spíše jsem zírala na mokrou ulici, kterou protkávaly černé deštníky s nohama.
Muž u notebooku mě ale sledoval. Vždy se na mě podíval a hned si něco zapsal do notýsku.
Bylo to docela příjemné, zvlášť s přihlédnutím k mému vzhledu.
Co asi psal?
Báseň o dívce vyválené v blátě?