Zugspitze
Zírala jsem do misky se zelnou polévkou. Lžíci jsem svírala takovým lajdáckým způsobem, že kdyby mě viděla maminka, dostala bych pohlavek.
Já už ale byla dospělá.
...
Seděla jsem v restauraci v Garmisch-Partenkirchenu.
Bylo po osmnácté a venku tak panovala tma stejné barvy jako sušená švestka, která plavala v zelňačce.
Čekala jsem na svého snoubence už přes dvě hodiny. S kamarádem Petrem ráno zamířili do Eibsee, na sjezdovku „L“, obdobně jako už včera.
...
Já nelyžuju.
Tři dny v horách jsem chtěla strávit na pokoji s knihou. Odpoledne mě pak bavilo sledovat, jak David s Petrem přichází unavení, ale moc spokojení.
Petr je opravdový kamarád, protože ví, kdy nás nechat nás o samotě.
Davídek obvykle byl „jen tak naoko“ naprosto utahaný, že jsem mu v našem pokoji pomáhala vysvléct se z kombinézy.
Bylo krásné spolu stát pod horkou sprchou a pak si dát večeři.
...
Při těchto představách sjem se usmála a dojedla polévku.
Stejně jako mě zahřálo teplé jídlo, zahřála mě i představa nadcházejícího večera.
…
Nervózně jsem vytáhla mobil z batůžku.
Žádná nová zpráva.
Měli být už dávno zpět.
Začala jsem mít strach.
…
Vytočila jsem asi už podesáté Davidovo číslo. Nebral to. Za chvíli jsem zavěsila.
…
Rozhlédla jsem se po restauraci.
Všude zněla němčina. Kousek nalevo ode mě, jak jinak než stroze a přísně, praskalo rakouské dřevo v krbu a u blízkého stolu zaplňovala prostor burácivými hlasy skupinka seniorů. Mimo několika mladých dvojic se u baru pisklavě hádaly tři děti.
…
´Co mám dělat?´říkala jsem si.
Přišla jsem k baru. Lámanou němčinou jsem je poprosila, ať mi poradí.
Korpulentní servírka mi odpověděla tak rychle, že jsem z té laviny slov pochopila jen „ ab fünfzehn Stunden geschlossen.“ Ale to mi stačilo.
Kousla jsem se do rtu.
Lanovka už nejezdí. Kde v takové tmě můžou být?
…
Zkusila jsem znovu zavolat, pro změnu na Petrův mobil. Opět bez odezvy.
Znovu jsem ale zaslechla dámu u baru. Zvedla jsem k ní hlavu a pekelně se soustředila, abych porozuměla.
„Milá dámo, je možné, že Vaši přátelé jen nestihli poslední spoj z Eibsee sem.“ vyslovila servírka a utřela si ruce o zástěru, jakoby dávala najevo, že tímto už mou záležitost považuje za vyřízenou.
„Ale proč mi neberou telefon!“ řekla jsem téměř hystericky.
„To opravdu nevím, milá dámo, vyslovila servírka a už mě s tím „liebe dame“ začala rozčilovat.
Požádala jsem ženu o číslo na horskou službu.
…
Ihned jsem vyťukala 112.
Operátorka naštěstí mluvila anglicky, proto jsem jí snadno vysvětlila situaci.
Žena na druhém konci linky pár vteřin zjišťovala informace a vzápětí mě ujistila, že žádným dvěma českým mužům se dnes v areálu žádná nehoda nestala. K vyslání záchranné jednotky je ale prý zapotřebí jasného důvodu ohrožení života a udání cíle, kam se vydat, případně musí být osoby pohřešovány alespoň pět hodin.
Nebyla jsem schopna rozumných slov, jen jsem vyštěkla pár českých, a to vulgárních.
V ten moment se skupinka starých lidí u stolu bujaře rozesmála a můj vztek se tak ještě vystupňoval.
…
...
Ani nevím jak, ale během půlhodinky jsem se díky nějakému muži v ohrkaném Citroenu ocitla v Eibsee u sjezdovky „L“.
…
Vystoupila jsem do kyprého prašanu.
Bílá světla osvětlovala prostor kolem. Napadlo mě:´Proč tady svítí, když sjezdovka v noci není v provozu?“
Mimo bělostnou plochu jsem ve tmě a mlze nic neviděla. Bylo mi ale jasné, že hory se nade mnou tyčí, jako starodávní bohové.
…
Nedaleko ode mě stál hlouček lidí. Jedna osoba, ke mně otočená zády, měla oblečenou šedooranžovou kombinézu s křížem. Skupinka lidí se smála, takže asi nic dramatického neprobíhalo.
...
Pípnul mi mobil. Byl to zvuk vybité baterie.
…
Přetáhla jsem si pořádně čepici přes uši, zatnula ruce v pěst a vykročila směrem ke skupince.
Pár metrů od nich mi na ušlapaném sněhu proklouzla noha, ale já rovnováhu udržela a dál si to rázovala k nim.
Když jsem byla blízko, viděla jsem, že většina z nich má v rukou kelímky se svařeným vínem.
…
„Tak pomůže mi někdo konečně?“ vyštěkla jsem anglicky k osobě v oranžovém.
V ten moment se záchranář otočil.
…
Měla jsem pocit, že jsem dostala facku.
Nebo ne – zdálo se mi, že přede mnou stojí zjevení, protože ty oči....
…
Dívala jsem se do tváře asi pětatřicátníkovi.
Jeho oči byly modré jako akvamaríny a leskly se jako ten sníh všude okolo. Nos měl krásný a rovný a růžová křivka rtů na tváři s několikadenním vousem se usmívala.
